Letos mi ty kopce celkem jdou. I když se nepovažuji za vrchaře, tak občas nějakej ten kopec přejedu, ale tak jak mi seklo tady, tak mi neseklo ještě nikdy. Prostě totál doraz, ale i tak jsem se na Zlaté návrší (cca 23 km a převýšení přes 800 m v závěru zhruba 4 km v průměru 8%) vyškrabal v mé kategorii jako první.
Tím bych chtěl poděkovat všem jezdcům a jejich doprovodům, kteří se semnou podělili o svůj jonťák a nebo mě polili vodou, dík za perfektní „vodní servis“ od holek a kluků z řad Černých koní. Je asi zbytečné jmenovat každého jednotlivce, ale obzvlášť si to cením od těch, kteří závodili, zastavili a nabídli pomoc.
I když jsem ve své kategorii vyhrál puntíkatý dres pro nejlepšího vrchaře, se svým výkonem moc spokojený nejsem, chtěl jsem totiž vyjet až nahoru na jeden zátah, bohužel mi zhruba na 19-tém km z cca 22-ti tak seklo, že jsem myslel, že už nedojedu ani do dalšího stínu a ještě jsem si v předloktí natáhl nějakej sválek, takže jsem nemohl ani pořádně zabrat.
Spousta cenných zkušeností. 2 zuby na kazetě navíc bylo málo, chyby v doplnění energie, možná jsem i trochu podcenil rozfázování závodu v tomto extrémním vedru, no prostě mám se ještě hodně co učit.
Myslím, že pokud se pro příští rok podaří tento vrchařský závod udržet v ČP, bude to super obohacení naší paracyklistiky.
