Letos jsem poprvé konečně absolvoval pořádný závod a to rovnou mistrovství světa.
Začátek roku byl nebyl úplně podle mých představ co se týká přípravy. Pochopitelně všichni sportovci na světě řeší absenci závodů, ale jak jsem zmínil na začátku, moje letošní příprava nebyla vůbec ideální jak co se týká počasí, ale i mnoha dalších věcí které jsem musel z jara řešit. Když jsem vše překonal tak úplně nejhorší co mě před odjezdem na první tři závody do Belgie mohlo potkat byla nehoda při tréninku s nepozorným řidičem dodávky.
To bohužel přišlo při posledním tréninku zhruba den před odjezdem. Z nehody jsem vyšel jen s pár šrámy ale hlavně živý. Mnoho lidí se mě ptá, co se vlastně stalo? Tak jen ve stručnosti: na úzké silničce při výjezdu z pravoúhlé zatáčky proti mně vyjela v protisměru dodávka, která objížděla běžkyni. Na poslední chvíli jsme se oba ještě stačili trošku vyhnout, ale bohužel jsem do této dodávky narazil. Naštěstí z boku a ne čelně. Při této nehodě jsem měl takřka zničený zadní rámový díl a to byl hlavní problém. Já jsem se fyzicky dal dohromady během zhruba 10 až 14 dnů a tento komponent jsme dokázali opravit ve velmi krátkém čase. Bohužel vše se zdrželo na postupu pojišťoven, kdy jsem musel dokládat hromady faktur a prohlášení a pochopitelně schválení škody bylo celkem zdlouhavé a já jsem v této době nemohl s kolem nic dělat. Takže jsem přišel o měsíc přípravy směřované právě k MS.
Potom co pojišťovna dala svolení k opravám a celou škodnou událost uzavřela došlo k opravě rámu. Vzápětí jsem absolvoval jeden trénink nebo spíše jen takové projetí a vyzkoušení zdali všechno funguje a hlavně jestli opravený rám drží. Druhý den jsem odjel na závod Českého poháru na Moravu, takže úplně nejšílenější varianta. To znamená bez tréninku rovnou na závod. Výsledek nic moc, protože většina konkurentů už byla rozjetá právě ze světového poháru v Belgii, ale ani jsem nic jiného nečekal . Pak následovalo zhruba 14 dní tréninku plus několik tréninků přímo na trati MS v Estorilu v Portugalsku. To je z mého pohledu další šílenost.
První závod časovka 20. místo mezi těmi nejlepšími na světě. Brousil jsem si zoubky na zhruba 15. místo, ale byla to vlastně moje první letošní závodní zkušenost po těch všech peripetiích v ostrém závodě. Během časovky jsem cítil, že to ještě není úplně ono a že chybí závodní kilometry a že jsem ještě takový syrový a nemělo to ten správný šmrnc. Navíc časovky úplně nemusím a už vůbec ne za silného větru.
Následovala den pauza a pak silniční závod na autodromu v Estorilu.
Silniční závod je moje silnější disciplína, a pokud jsou tam trošku kopečky tak je to ještě lepší. I když v Estorilu moc kopců nebylo pouze takové brdky tak jsem cítil v těchto úsecích o hodně větší pohodu a také technické zatáčky mi dávaly docela výhodu oproti ostatním jezdcům. Na startu silničního závodu jsem se dokázal procpat zhruba do 4. řady, takže startovní pozice celkem v pohodě, také na levou stranu kde jsem předpokládal že bude z pravé strany při první otočce velká tlačenice. Toto rozhodnutí mě stálo ztrátu, protože mě tato tlačence vyšťouchla mimo trať na trávu a já jsem z poměrně velké rychlosti brzdil a málem nedobrzdil. Naštěstí se mi přední kolo chytlo zhruba dva metry před zátarasem a já jsem ještě stačil odbočit, ale hlavní startovní pole mě předjelo a já jsem si musel tuto ztrátu docvaknout. Jelikož jsem se nikam nehrnul a spíše jsem volil klidnější variantu držel jsem se v závěru hlavního pole, což mi přineslo to, že jsem musel ještě zhruba dvakrát až třikrát dotahovat jiné rozestupy mezi hlavním polem a mnou a za mnou jedoucími jezdci. V průběhu prvních tří kol jsem se kousek po kousku propracovával do čela hlavního pole. Nakonec se na čele oddělila šestičlenná skupina jezdců a já jsem byl celkem v pohodě zapracovaný v druhé skupině jedoucí o 7 až 12 místo.
Ve třetím kole z osmi jsem se bohužel dostal do kolize s dalšími dvěma jezdci kdy mě ten za mnou trošku popostrčil na toho přede mnou, ale tak nešťastně, že to bylo zrovna v okamžiku, kdy jsem se chystal přede mnou jedoucího jezdce před následným a jediným prudším stoupáním předjíždět, abych si vypracoval dobrou pozici do otočky a následné překlapovačky. Bylo tak nešťastné popostrčení že jsem přede mnou jedoucímu jezdci napasoval jeho zadní kolo mezi mou vidlici a stupačku a to mě vyhodilo předek zhruba metr do vzduchu a pochopitelně došlo k částečnému utržení stupačky ve kterém mám „uložené“ chodidlo. Noha samozřejmě vyletěla a skončila ještě za jízdy pod mým kolem z čehož jsem měl největší strach. Obával jsem se, že dojde k nějakému úrazu, naštěstí to skončilo jen prodřenou botou.
Okamžitě ke mně dorazili třaťáci a nohu mi dali zpátky do stupačky, tam kam patří, jen jim to trvalo asi 5 minut, ale ihned co jsem se rozjel viděl jsem že dojíždím jezdce přede mnou, tak jsem ještě pro jistotu zastavil v paddocku u mého doprovodu abychom rozhodli zdali pokračovat nebo ne.
I když padaly návrhy a názory že je po závodě, Já jsem rozhodl a ukázalo se že správně stupačku provizorně připevnit několika „cvrkačkama“.
Během následujících pěti kol, které zbývaly do konce závodu už to nebylo tak jednoznačné jak jsem si původně myslel a i když jsem nikoho z odpadlíků nedojel,tak mě ani nikdo z odpadlíků nepředjel a to i vzhledem k tomu, že se přede mnou sjelo několik menších skupinek a za mnou také.
I s ohledem na čas vítězné skupiny a mou 10 min. ztrátu na vítěze jsem celkem v pohodě, protože jsem pět z osmi kol jel úplně sám a ještě nutno přičíst odhadem čtyři až pět minut na to co jsem stál kvůli opravám. Nejsem naštvaný, protože asi ani nešlo o ničí chybu. Možná jsem si měl nechat trošku větší odstup na jezdce přede mnou, ale šlo o normální běžný závodní ťukanec, kterých je během takovéhoto závodu mnoho. Tento byl o něco větší, ale naštěstí to vše dopadlo dobře co se týká mého zdraví . Samozřejmě pozice na které jsem se před nehodou pohyboval by byla po těch všech peripetiích celkem pěkná satisfakce. Tak snad zase příště.
