Pravda je, že jsem si od vrcholového sportu vzal delší pauzu. S největší pravděpodobností se už nevrátím do světových závodů na úrovni, na které jsem závodil v minulosti.
Po více než 35 letech ve vrcholovém sportu – od účasti na mistrovství světa v motorkách, přes titul mistra světa v benchpressu, až po start na paralympiádě v paracyklistice – cítím, že už nemusím nic dokazovat sobě ani ostatním. Přesto chci u sportu zůstat i nadále.
V současné době se aktivně věnuji badmintonu a chci se v tomto sportu posouvat a zlepšovat. Co bude dál, ukáže čas.
K rozhodnutí přerušit, a možná i ukončit paracyklistickou kariéru, mě přivedlo několik okolností.
Jednou z nich byl způsob hodnocení a rozdělování reprezentačních rozpočtů. V tomto směru mi totiž došlo, že jsem dosáhnul takřka maxima možného a že nemám šanci stát se v reprezentační hierarchii jedničkou napříč kategoriemi. Systém jako jednotlivec prostě neporazíš. Před několika lety jsem si spočítal, že musím zhruba 2,7krát víc "máknout", abych dosáhl na stejný rozpočet jako závodník v málo obsazené kategorii. V mojí kategorii totiž běžně závodí více než 50 jezdců (pozn. - zmiňuji se o SP.), přičemž není výjimkou, když deset závodníků v časovce dojede v jedné minutě nebo o první místo spurtuje skupina 20-ti jezdců. Získat dobrý výsledek v mé kategorii vyžaduje nejen obrovské nasazení, taktické uvažování i zvládání rizik spojených s jízdou v balíku, ale i štěstí.
Osmnácté místo mezi padesáti závodníky pak může působit nevýrazně, ale realita je taková, že konkurence je v mé skupině mimořádně vyrovnaná – zhruba dvacet jezdců má reálný potenciál bojovat o medaili. Naopak v málo obsazených kategoriích bývají závodníci vyskládáni s minutovými odstupy a přesto se pozornost soustředí hlavně na stupně vítězů. Jinak řečeno, není polovina startovního pole jako polovina startovního pole. Třetí místo ze šesti má proto v očích funkcionářů zastřešujících organizací větší hodnotu než dvacáté z padesáti. To byla jedna z hlavních věcí, které mi dlouhodobě vadily. Osobně nesouhlasím s tím, že jsou pak jezdci z málo obsazených kategorií vyzdvihováni do výšin, přestože jejich výkon nebyl nijak rozdílný. V kategoriích s menší účastí často stačí dojet v polovině startovního pole, jezdec získá medaili a tím i nárok na vyšší rozpočet. Tito závodníci mohou dlouhodobě pracovat s trojnásobně vyšším budgetem než já. S tím souvisí i větší pozornost médií, sponzorů atd., ale hlavně lidí, kteří se starají o chod paracyklistiky. Občas jsem zaslechl argument - oni za to nemůžou, že na ty závody nikdo nejezdí, můj argument je - také za to nemůžu, že nás jezdí 50.., ale od toho máme zastřešující organizace, kde by měli vytvořit rovnocenné podmínky pro své svěřence...
Vadily mi také nesrovnalosti v reprezentačních smlouvách.
Tento systém jsem se snažil řešit – s ČATHS, se Svazem cyklistiky i s Českým paralympijským výborem. Bohužel bez výsledku. Situace se rok od roku zhoršovala. Naopak myslím, že vznikem Resortního sportovního centra Agitos se pomyslné finanční nůžky ještě více rozevřou.
Udělej si obrázek sám - (bílé helmy = MH3 moje kategorie a např. WH5 klekačky ženy - černé helmy) a zvaž jaká je šance na medaili v té či oné kategorii
video
„Jedním z důvodů mého rozhodování je i současná situace kolem Českého poháru handbiků, který už de facto neexistuje, ale měl by být odrazovým můstkem pro repre a soutěží, kde si naši jezdci otestují formu atp.
To znamená, že v ČR není prakticky kde závodit. A jezdit na závody, kam přijede pět handbiků ze všech kategorií asi úplně nemá smysl a člověka to nikam neposune. Objíždět závody v okolních zemích je poměrně finančně náročné. A upřímně se obávám, že ani v současné době bych toto finančně z vlastních zdrojů nezvládl.
Když jsem začínal, na závodech v ČR běžně startovalo přes třicet jezdců, dnes je to sotva pár jednotlivců. Očekával jsem, že přechod paracyklistiky pod svaz cyklistiky přinese větší podporu a posun k lepšímu, ale realita byla opačná. Ze závodů byli vyloučeni i slovenští a vlastně všichni ostatní zahraniční závodníci, kteří k českému poháru vždy patřili a tvořili důležitou konkurenci. Na dotazy jsem nikdy nedostal jasnou odpověď – spíš jen formální fráze. Závodit v zahraničí - tak aby to mělo ten správný tah na bránu, např. v Itálii - by znamenalo obrovské náklady, které by museli pokrýt sponzoři v úplně jiné výši. A jezdit jen proto, abych plnil tabulky svazu, pro mě už postrádá smysl.“ Reprezentovat ČR, když si vše hradím sám, také....
Z mého pohledu by bylo správné – a vždy tomu tak bylo – aby na mistrovství světa a další reprezentační výjezdy jel ten závodník, který má aktuálně nejlepší formu. Typicky tedy například úřadující mistr republiky. Ne ten, kdo se do reprezentace „zaháčkoval“ v minulosti a jeho pozice je dlouhodobě prakticky neotřesitelná.
Pozn. - Je ironické, že jezdci z kategorií s malým počtem účastníků na rozdíl od mojí kategorie prakticky vůbec nemusí bojovat o reprezentační místa. Při současných počtech startujících totiž ve své kategorii v ČR často stojí na startu úplně sami. O to absurdnější je, že podle některých ustanovení musí jezdec absolvovat Český pohár i mistrovské závody, aby mohl být vůbec zařazen do reprezentace. Jak se uvádí v podmínkách:
„Nominace na mistrovství světa je podmíněna povinnou účastí na mistrovství České republiky v para cyklistice 2025 a na SP budou nominováni pouze závodníci, kteří se pravidelně účastní závodů Českého poháru.“ ???? - Zde je názorně vidět, že dokud budou pravidla vytvářet ouřadové od stolu a ne na základě reálných skutečností, nikdy se nic nezmění a závodníci z málo početných kategorií budou ve výhodě na úkor těch jezdecky více obsazených...
Čím dál častěji jsem si proto uvědomoval, že všechny výše zmíněné skutečnosti jsou pro mé další působení v paracyklistice spíše demotivující. Stále častěji jsem si také pokládal otázku, proč v tomto sportu vlastně pokračovat a zda má vynaložené úsilí i prostředky do budoucna vůbec nějakou smysluplnou perspektivu. S postupujícím časem však byly odpovědi na tyto otázky stále více negativní.
Následně jsem si uvědomil i další věci. Teprve když jsem přestal závodit a trochu přibral, pocítil jsem výrazné zlepšení zdravotního stavu. Došlo mi, že dlouhodobě udržovat závodní váhu nutnou pro světovou cyklistiku s co nejmenším procentem podkožního tuku a přitom se vyvarovat kožním defektům při několikahodinovém ,,posedu" na handbiku takřka denně, je prakticky nemožné.
Velkou roli v mém rozhodování sehrál i stále větší provoz na silnicích. Během kariéry jsem měl dvakrát nezaviněnou nehodu s automobilem. Naštěstí vždy to skončilo jen modřinami, odřeninami a rozbitým kolem, ale i tak vás to přinutí přemýšlet. Jezdit tisíce kilometrů po silnicích při provozu, který je stále větší a všichni máme zkušenosti s tím co se na silnici děje a to i směrem k cyklistům. Toto už asi není v mých psychických silách. Dvakrát to dopadlo dobře, potřetí už by nemuselo.
Navíc jsem si při jednom z posledních závodů, kdy mě „sestřelil“ jezdec z jiné kategorie, začal klást otázku, co by se stalo v případě vážnějšího úrazu. Mám obavu, že naše „skvělé“ zdravotnictví není připravené řešit komplikace, které by u vozíčkářů mohly nastat – ať jde o zlomeniny, dekubity nebo jiné problémy spojené s dlouhodobým zatížením.
(Video SP Belgie - tomuto incidentu jsem se naštěsí vyhnul a na poslední chvíli jsem se prokličkoval mezi jezdci, kteří se váleli předemnou. Tehdy stačilo stát se to o 5 vteřin dříve a německý závodník skončil pod tramvají... V kategorii kde závodí 5,8. 12 ... jezdců se vám toto s vysokou pravděpodobností nestane a to je právě ten mnou vždy zmiňovaný koeficient obfížnosti na který nikdo nikdy nepřihlížel.)
I toto byl jeden z klíčových momentů, kdy jsem si řekl, že zdraví je přednější než jakýkoliv sportovní výsledek.
Vedle toho jsem začal přemýšlet nad budoucností a finančním zabezpečením. Vzhledem k mým zkušenostem v motorsportu, cyklistice a v oboru, ve kterém mám odborné vzdělání, jsem se rozhodl tyto znalosti zúročit. Přirozeně z toho vyplynulo, že jsem začal opravovat kola. Postupně se z toho stala práce, která mi dává smysl a umožňuje využít know-how nasbírané během života.
Je jasné, že nelze dlouhodobě kombinovat vrcholový sport, hlavní pracovní závazky a podnikání. Každá činnost by byla na úkor těch ostatních. Musel jsem tedy určit priority – a vzhledem k tomu, že v paracyklistice necítím motivaci ani podporu ze strany zastřešujících organizací, rozhodl jsem se zaměřit na jiné oblasti života.
Nevylučuji, že se na kolo ještě někdy vrátím. Možná to ale bude chtít čas, abych znovu našel chuť a motivaci trénovat. Uvidíme, co přinese budoucnost.
Sport byl vždy součástí většiny mého života a tuto skutečnost nelze jen tak hodit za hlavu. Uvidíme, zda mi v budoucnu bude dávat smysl cyklistika, nebo něco jiného – to ukáže čas...
Mnoho lidí se mě ptá, jestli ještě boxuji. I v tomto směru jsem nyní ve fázi rozhodování. Parabox pro mě vždy byl doplňkovým sportem k hlavní disciplíně. Je tam skvělá parta i trenéři, ale cítím, že se už nikam neposouvám. Abych se zlepšoval, musel bych do toho jít naplno, a na to teď nemám chuť ani prostor. Co se týká badmintonu, to je něco jiného – nevnímám ho tolik jako sport, ale spíš jako zábavu a odpočinek.
Všechno je samozřejmě složitější, když si člověk musí v hlavě srovnat všechny detaily a technikálie. Čím dál častěji jsem si u sportu pokládal otázku, proč vlastně něco dělat, nebo nedělat, a zvažoval jsem plusy a mínusy. A pokud v něčem převažují mínusy, držím se jednoduchého pravidla – člověk by neměl dělat věci, které ho zžírají. Platí to pro vztahy, práci, podnikání i sport. Když je v něčem víc stresu než radosti, postupně to odřezávám. Je to jako u stromu – nemocné větve je potřeba ořezat, aby zůstalo zdravé jádro, ze kterého může vyrůst něco nového
Pozn. - Rád bych zdůraznil, že zde nechci snižovat výkony nikoho jiného. Mnoho z nás jsme sport dělali nebo děláme, jak nejlépe umíme, podle našich možností. Mým cílem bylo spíše nastínit, co mě osobně demotivovalo. Těm, kteří dnes mohou využít podporu Agitosu, to upřímně přeji – já sám jsem tyto možnosti neměl. Pouze jsem zde chtěl vysvětlit důvody pravděpodobného ukončení mé kariéry.
