Pravda je, že jsem si od vrcholového sportu vzal delší pauzu. S největší pravděpodobností se už nevrátím do světových závodů na úrovni, na které jsem závodil v minulosti.
Po více než 35 letech ve vrcholovém sportu – od účasti na mistrovství světa v motorkách, přes titul mistra světa v benchpressu, až po start na paralympiádě v paracyklistice – cítím, že už nemusím nic dokazovat sobě ani ostatním. Přesto chci u sportu zůstat i nadále.
V současné době se aktivně věnuji badmintonu. Neuvažuji o reprezentační úrovni ani o vrcholových ambicích, ale chci se v tomto sportu posouvat a zlepšovat. Co bude dál, ukáže čas.
K rozhodnutí přerušit, a možná i ukončit paracyklistickou kariéru, mě přivedlo několik okolností.
Jednou z nich je systém hodnocení a rozdělování reprezentačních rozpočtů. V mojí kategorii závodí běžně více než 50 jezdců (pozn. - zmiňuji se o SP.), přičemž konkurence je tak vyrovnaná, že není výjimkou, když deset závodníků v časovce dojede v jedné minutě nebo o první místo spurtuje skupina 20-ti jezdců. Naopak v málo obsazených kategoriích bývají závodníci vyskládáni s minutovými odstupy. Získat dobrý výsledek v mé kategorii vyžaduje obrovské nasazení, taktické uvažování i zvládání rizik spojených s jízdou v balíku, ale i štěstí.
V kategoriích s menší účastí často stačí dojet v polovině startovního pole, jezdec získá medaili a tím i nárok na vyšší rozpočet. Tito závodníci mohou dlouhodobě pracovat s trojnásobně vyšším budgetem než já. S tím souvisí i větší pozornost médií, sponzorů atd. Před několika lety jsem si spočítal, že musím zhruba 2,7krát víc "máknout", abych dosáhl na stejný rozpočet jako závodník v málo obsazené kategorii. Jinak řečeno, osmnácté místo mezi padesáti závodníky může působit nevýrazně, ale realita je taková, že konkurence je v mé skupině mimořádně vyrovnaná – zhruba dvacet jezdců má reálný potenciál bojovat o medaili. Přesto se pozornost soustředí hlavně na stupně vítězů. Třetí místo ze šesti má proto v očích funkcionářů zastřešujících organizací větší hodnotu. To byla jedna z hlavních věcí, které mi dlouhodobě vadily. Vadily mi také nesrovnalosti v reprezentačních smlouvách.
Tento systém jsem se snažil řešit – s ČATHS, se Svazem cyklistiky i s Českým paralympijským výborem. Bohužel bez výsledku. Situace se rok od roku zhoršovala.
„Jedním z důvodů mého rozhodování je i současná situace kolem Českého poháru handbiků, který už de facto neexistuje, ale měl by být odrazovým můstkem pro repre a soutěží, kde si naši jezdci otestují formu atp. Když jsem začínal, na závodech v ČR běžně startovalo přes třicet jezdců, dnes je to sotva pár jednotlivců. Očekával jsem, že přechod paracyklistiky pod svaz cyklistiky přinese větší podporu a posun k lepšímu, ale realita byla opačná. Ze závodů byli vyloučeni i slovenští závodníci, kteří k českému poháru vždy patřili a tvořili důležitou konkurenci. Na dotazy jsem nikdy nedostal jasnou odpověď – spíš jen formální fráze. Závodit v zahraničí - tak aby to mělo ten správný tah na bránu, např. v Itálii - by znamenalo obrovské náklady, které by museli pokrýt sponzoři v úplně jiné výši. A jezdit jen proto, abych plnil tabulky svazu, pro mě už postrádá smysl.“ Reprezentovat ČR, když si vše hradím sám, také....
Čím dál častěji jsem si proto uvědomoval, že všechny výše zmíněné skutečnosti jsou pro mé další působení v paracyklistice spíše demotivující. Stále častěji jsem si také pokládal otázku, proč v tomto sportu vlastně pokračovat a zda má vynaložené úsilí i prostředky do budoucna vůbec nějakou smysluplnou perspektivu. S postupujícím časem však byly odpovědi na tyto otázky stále více negativní.
Postupem času jsem si uvědomil i další věci. Teprve když jsem přestal závodit a trochu přibral, pocítil jsem výrazné zlepšení zdravotního stavu. Došlo mi, že dlouhodobě udržovat závodní váhu nutnou pro světovou cyklistiku je prakticky nemožné.
Velkou roli v mém rozhodování sehrál i hustý provoz na silnicích. Během kariéry jsem měl dvakrát nezaviněnou nehodu s automobilem. Naštěstí vždy to skončilo jen modřinami, odřeninami a rozbitým kolem, ale i tak vás to přinutí přemýšlet. Jezdit tisíce kilometrů po silnicích při provozu, který je stále větší a všichni máme zkušenosti s tím co se na silnici děje a to i směrem k cyklistům. Toto už asi není v mých psychických silách. Dvakrát to dopadlo dobře, potřetí už by nemuselo.
Navíc jsem si při jednom z posledních závodů, kdy mě „sestřelil“ jezdec z jiné kategorie, začal klást otázku, co by se stalo v případě vážnějšího úrazu. Mám obavu, že naše „skvělé“ zdravotnictví není připravené řešit komplikace, které by u vozíčkářů mohly nastat – ať jde o zlomeniny, dekubity nebo jiné problémy spojené s dlouhodobým zatížením.
I toto byl jeden z klíčových momentů, kdy jsem si řekl, že zdraví je přednější než jakýkoliv sportovní výsledek.
Vedle toho jsem začal přemýšlet nad budoucností a finančním zabezpečením. Vzhledem k mým zkušenostem v motorsportu, cyklistice a v oboru, ve kterém jsem vyučen, jsem se rozhodl tyto znalosti zúročit. Přirozeně z toho vyplynulo, že jsem začal opravovat kola. Postupně se z toho stala práce, která mi dává smysl a umožňuje využít know-how nasbírané během života.
Je jasné, že nelze dlouhodobě kombinovat vrcholový sport, hlavní pracovní závazky a podnikání. Každá činnost by byla na úkor těch ostatních. Musel jsem tedy určit priority – a vzhledem k tomu, že v paracyklistice necítím motivaci ani podporu ze strany zastřešujících organizací, rozhodl jsem se zaměřit na jiné oblasti života.
Nevylučuji, že se na kolo ještě někdy vrátím. Možná to ale bude chtít čas, abych znovu našel chuť a motivaci trénovat. Uvidíme, co přinese budoucnost.
Sport byl vždy součástí většiny mého života a tuto skutečnost nelze jen tak hodit za hlavu. Uvidíme, zda mi v budoucnu bude dávat smysl cyklistika, nebo něco jiného – to ukáže čas...
Mnoho lidí se mě ptá, jestli ještě boxuji. I v tomto směru jsem nyní ve fázi rozhodování. Parabox pro mě vždy byl doplňkovým sportem k hlavní disciplíně. Je tam skvělá parta i trenéři, ale cítím, že se už nikam neposouvám. Abych se zlepšoval, musel bych do toho jít naplno, a na to teď nemám chuť ani prostor. Ještě je tu sliíb, že kamarádovi udělám před prosincovým zápasem sparinga, ale na zápas nepomýšlím. Co se týká badmintonu, to je něco jiného – nevnímám ho tolik jako sport, ale spíš jako zábavu a odpočinek.
Všechno je samozřejmě složitější, když si člověk musí v hlavě srovnat všechny detaily a technikálie. Čím dál častěji jsem si u sportu pokládal otázku, proč vlastně něco dělat, nebo nedělat, a zvažoval jsem plusy a mínusy. A pokud v něčem převažují mínusy, držím se jednoduchého pravidla – člověk by neměl dělat věci, které ho zžírají. Platí to pro vztahy, práci, podnikání i sport. Když je v něčem víc stresu než radosti, postupně to odřezávám. Je to jako u stromu – nemocné větve je potřeba ořezat, aby zůstalo zdravé jádro, ze kterého může vyrůst něco nového
